Tři měsíce do světového rekordu

Tři měsíce do pokusu o světový rekord. A dnešní den byl přesně tím typem tréninku, který není primárně o číslech, ale o hlavě, klidu a zvykání si na prostředí.

Dnes jsem si v rámci tréninku dal 50 metrů pod ledem na nádech. Klidně, kontrolovaně, bez tlaku. Nešlo o překonávání limitů, ale o to znovu si připomenout, jaké to je být pod ledem – sám, v tichu, v prostoru, kde rozhoduje psychika víc než fyzická síla.

Akce proběhla 2. ledna a byla od začátku pojatá jako adaptační trénink. I když to nebyl ideální pohyb. Jednak mě stále lehce limituje naražené koleno, a zároveň jsem plaval jiným stylem, než kterým budu plavat samotný rekord. To ale nebylo podstatné. Důležitý byl pocit, orientace a klid.

Místem tréninku se stal rybník Vápenka v Lahošti. Místo, ke kterému mám osobní vztah. Právě tady jsem v roce 2021 uplaval 81 metrů pod ledem bez zátěže a vytvořil světový rekord. Vápenka má ideální podmínky – skvělou viditelnost a relativně mělkou vodu, což z ní dělá perfektní prostor pro bezpečný trénink a opakované zvykání si na pobyt pod ledem.

Tenhle typ tréninku mi pomáhá i ve vizualizaci. Když si doma v klidu promítám ponor v hlavě, přesně vím, jak to pod ledem vypadá. Jak se láme světlo, jaký je pocit prostoru nad hlavou, jak působí ticho. A to je při přípravě na rekord extrémně důležité.

Na místě se mnou byl Milan Stryja, fotograf a otužilec, a zároveň člověk, který už má zkušenosti s pobytem pod ledem – i pod mým vedením. Pár dní zpět jsme si připravili 3 díry do ledu. Dal jsem si dva ponory na 21 metrů na nádech. Původní plán byl jednoduchý – uplavat vzdálenost mezi dvěma dírami. Až po změření jsme zjistili, že jsou od sebe 21 metrů. Když jsem se vynořil z druhé díry, řekl jsem si, že si to dám ještě nazpátek. V klidu. Bez tlaku. A fungovalo to.

A protože mě hlava na těch 21 metrech mě pustila kam jsem potřeboval, řekl jsem si, že by byla škoda nevyužít tak čirý led a takhle krásné podmínky. Řekl jsem si, že se za pár dní vrátím. V hlavě jsem si nejdřív nastavil 40 metrů. Zároveň jsem si ale nechal otevřenou možnost, že pokud se budu cítit dobře, půjdu na 50 metrů. Udělal jsem proto o jednu díru navíc.

Tahleta akce nebyla jen o mně. Požádal jsem několik lidí, aby mi dělali safety. Zároveň ale vznikl prostor i pro ostatní. Dorazili tři „matadoři“ z Teplic – lidé, kteří mě sledují dlouhodobě. Nakonec tak pod led šli tři borci a jedna dáma, aby si vyzkoušeli první 3–4 metry pod ledem. Díru jsme udělali hned u břehu, aby se nemuselo chodit po ledu – jeho stabilita nebyla jistá pro všechny váhové kategorie.

Dorazil také jeden borec z Plzně, který má za sebou už 25 metrů pod ledem. Tady si zaplaval 10 metrů tam a 10 metrů zpátky. I když to nebylo víc, než má osobně odplaváno, bylo to v úplně jiném prostředí – bez viditelného dna, s jinou orientací. Mentálně náročnější, a o to cennější. Respekt všem.

Pak už šlo na věc.
Poslední pokyny. Safety připravená. Dva dronaři, Milan Stryja, Pavel Malec. Všechno sedělo.

Klasický postup:
do vody, minuta na uklidnění, rozdýchání, čekání na signály. Všichni připraveni.

Nádech.
Zanoření.
Pod ledem se otáčím obličejem vzhůru a plavu těsně pod ledem podle lana položeného nahoře na jeho průhledné ploše.

Kvůli koleni jsem zvolil, že budu víc pracovat rukama a méně nohama. Tempo rukou bylo plynulé, kop spíš jen doplňkový. Chlad a stres přirozeně nutí tempo lehce zrychlit, ale držel jsem to pod kontrolou.

Když jsem míjel jednotlivé díry a díval se nahoru, viděl jsem dron nad sebou. Počítal jsem:
10 metrů – první díra.
20 metrů – druhá.
Na 30 metrech jsem si řekl: už jen dvacet.
Pak 40, 50 – a pořád klid.

Bez nepříjemných pocitů. Bez tlaku. Bez myšlenek na to, kdy už to skončí.
Ano, je to zhruba 45 % vzdálenosti, kterou chci uplavat při rekordu. Ale přesně o to šlo – zvykat si na pocit pod ledem.

Pro pořádek a kvůli pár záběrům jsem si pak ještě zaplaval 20 metrů pod ledem, takže v součtu 70 metrů. U té poslední dvacítky už jsem cítil ruce a prsty, ale byla to spíš legrace než boj. A hlavně – všechno s velkým přehledem. To mi udělalo radost.

Samozřejmě, 70 metrů v kuse by bylo něco jiného. Hlavně pro ruce. Ale tohle nebyl ten den. Nejdůležitější byla bezpečnost.

A ta má jasná pravidla:

1. Kvalitní brýle – bez nich je to obrovský risk. Orientace je základ.
2. Jasný směr plavání, ideálně podle lana – v tomto případě položeného na ledě.
3. Bezpečnostní lano, které drží další člověk. Ne jen přivázané někde k díře. Pokud je potřeba, může vás někdo přitáhnout.

O bezpečném plavání pod ledem je zde samostatný článek, protože pokud se to dělá správně, dá se to dělat bezpečně.

Tenhle test tři měsíce před rekordem byl hlavně testem chladu a adaptace. Těch 50 metrů jsem uplaval zhruba za 57 vteřin. Odhadovaných 107 metrů by odpovídalo přibližně dvěma minutám. Z hlediska hypoxie jsem dnes necítil žádné výrazně nepříjemné stavy – a to je dobrá zpráva.

Vím, že při samotném pokusu můžu posledních 20–30 % výkonu plavat v nepříjemných pocitech a pořád bezpečně doplavat. A věřím, že se v hypoxické toleranci ještě výrazně posunu – klidně na dvojnásobek současné úrovně.

Tenhle report je jedním z kroků na cestě k tomu, čeho chci dosáhnout.
Budu rád za vaši podporu – sledujte mě, pište zprávy, komentáře. Rád budu informace sdílet. Něco chystám i jako bonusový obsah, o kterém vás brzy budu informovat.

A pod tímto textem brzy najdete i krátké sestříhané video (zatím záznam z instagramu), abyste viděli, jak celý trénink pod ledem probíhá.

Díky za pomoc Milanovi, Pavlovi, Karlovi a Bohumilovi. Moc mi vaše přítomnost pomohla.