Listopad 2020 byl moment, kdy se z myšlenky stal reálný projekt.

Už dlouho jsem měl v hlavě, že bych si jednou chtěl zkusit CMAS rekord v potápění pod ledem. Nechal jsem to ale někde „na potom“. Nebyl důvod spěchat.

Pak přišel telefonát.

Ozval se Olavi Paananen s tím, že ve Finsku organizuje speciální session pro freedivery zaměřené právě na potápění pod ledem. Nabídka byla jasná – jedinečná příležitost být u toho. Nejen kvůli samotnému výkonu, ale i díky podmínkám. Trať, zázemí, rozhodčí, organizace – všechno zajištěné.

A tohle se neodmítá.

O to zajímavější je, že Olavi je držitelem Guinnessova rekordu – 107 metrů pod ledem bez ploutví. CMAS rekord ale drží někdo jiný – Artur Boeri se 105 metry.

Původní plán byl ambiciózní: zkusit jedním ponorem překonat oba rekordy. Realita ale ukázala, že Guinness má svoje specifika a procesy, které se nedají uspěchat. V tuhle chvíli se tak všechno soustředí primárně na CMAS.

A pak přišla ta méně viditelná část.

Finance.

I když velkou část organizace zajišťuje někdo jiný, celý projekt se pohybuje přes čtvrt milionu korun. Registrace, rozhodčí, cestování, zázemí. Byly momenty, kdy bylo potřeba rychle řešit peníze, aby celý projekt vůbec mohl pokračovat.

Vedle toho ale běžel trénink.

Otužování mám za roky zvládnuté. Paradoxně není potřeba jít do extrému – samotný výkon i s přípravou trvá kolem čtyř minut. Klíčové je něco jiného: hypoxie. Schopnost fungovat na nádech, zůstat klidný a přesný ve chvíli, kdy tělo tlačí na návrat na hladinu.

Listopadem to začalo.

A od té doby už to jede naplno.