Je to neuvěřitelné, ale musíme si přiznat, že i mezi námi otužilci jsou tací, a ano, jsem mezi nimi, že se ve vodě fotí a pak to přidávají na sociální sítě.

Proč to dělají, proč to dělám? Měli bychom navštívit psychiatra a řešit naše traumata z dětství a nakonec toho nechat a nebo naopak tím zachráníme lidstvo?

Sám osciluji někde mezi. Když jsem se vynořil z ledu po svém prvním světovém rekordu v únoru 2021, řekl jsem svým způsobem celému národu, že se nic nezmění, že nenastane na světě mír, lidé se nezačnou mít rádi, lidé nepřestanou být nemocní. Že se zase nic tak zásadního nestalo, jen jsem zaplaval pod ledem víc než kdokoliv jiný. Není třeba přeceňovat světové rekordy, ale není třeba ani snižovat jejich význam. A ani význam jakékoli fotky, nadšence, který dělá něco pro své fyzické či mentální zdraví. A ještě zvlášť, když se jedna o činnost, ke které potřebujete odvahu.

Buď inspirací

Vezmu to od sebe. Proč se fotím já.

Baví mě fotit, mě i druhé. Oukej, možná jsem i lehký exhibicionista a chci být vidět a nějaký psycholog by mi pomohl to rozklíčovat. Další věc je, že potřebuji být vidět, protože se tím živím – jsem lektor chladové terapie. Takže ne vždy mám chuť fotit, nebo zrovna nejsou podmínky, ale stejně fotím. Fotky mi také pomáhají motivovat sebe. A nakonec naprosto skvělá věc – motivovat druhé. Teď nemám na mysli lajky, ale skutečné příběhy. Chodí mi zprávy od některých z vás, kteří na základě fotek těch z vás, co své fotky uveřejňují se začali otužovat, změnili své návyky, změnili své smýšlení. Někteří píší, že měli deprese nebo dokonce uvažovali o sebevraždě. A když viděli druhé, že se otužují a mají z toho radost, vyzkoušeli to také a teď tvrdí, že jim to zachránilo život. Další byli závislí na drogách nebo alkoholu a otužování je vrátilo do normálu. A právě na základě příkladu druhých na sociálních sítích. Ještě další popisují zdravotní problémy, i vážné, boj se sebeúctou nebo s nadváhou a pak je někdo inspiroval a nebo se nechali inspirovat a dnes žijí jiný život.

Možná není potřeba abych si já dával zásluhy, když píšou právě mě, protože kdybych nebyl já tak si ten onen najde někoho jiného, kým by se nechal inspirovat. Ve skutečnosti už to v hlavě měl připravené, že chce se sebou něco dělat a jen hledal ten impuls. Ale dostal ho a byl si to možná právě ty, nebo já, kdo to způsobil a byla ta poslední a nebo právě první kapka … a možná zapůsobilo právě to, že nás je tolik.

A pak jsou tací, kteří to nedělají … nefotí se a nepřispívají na sociální sítě. A i to je v pořádku, možná motivují své blízké osobně.

Nekaž nám to!

A pak ještě další, kteří mají potřebu druhé hodnotit a povyšovat se nad ty, co to dělají jinak. A to v pořádku není. Zbytečně druhé snižují. Do teď měli radost a teď o sobě pochybují. Oukej, mám to jinak, ale to neznamená nejlépe pro všechny. Buďte milí a buďte vlídní. Vrátí se vám to. Možná na vás dosud byli ostatní zlí, ale to neznamená, že to bylo v pořádku.

Být radostní a umět radost rozdávat je snad nejvíc a otužování může být tím prostředkem. Tak jestli na to zatím nemáš odvahu, tak sleduj fotky na sockách, možná tě to správně postrčí. a pokud nemáš i tak odvahu, tak přijď na můj workshop otužování, kde ti vysvětlím jak na to. Bude to pro tebe jednodušší a vyvaruješ se chyb a i nepříjemných pocitů, které tě možná brzdí.

Ahoj, uvidíme se u vody.