Vzhledem k tomu, že o podobný kousek se ještě nikdo nepokusil, bylo několik otázek, které bylo třeba řešit. Nejzásadnější byly dvě. Zda se podaří v těchto podmínkách vyrovnávat tlak až do hloubky 50 metrů a zda hrozí barotrauma některé části dýchacího ústrojí. Sice jsme nedospěli k jednoznačné odpovědi, ale věděli jsme, že sice hrozí, ale nebude to hrozba vážného poškození nebo dokonce trvalého.
Přirovnal bych to k běžci, který ví, že si může zvrtnout kotník, rozbít koleno, nebo jinak ublížit. Nechce, ale riziko tu je a on děla vše pro to, aby se to nestalo, ale aby běžel co nejrychleji. Výkon je na hraně. Z fotbalu nebo basketu v podstatě vždy odcházím s malou nebo větší modřinou. Ale už jsem měl i rozražené obočí nebo zlomený nos a ruku. Znamená to jediné – teď si dám pauzu, poučím se a přijdu zase.
To, jestli každému z nás to stojí za to riziko, je na každém. Také každý z nás je ochotný jít jinak blízko hrany. Zdravou přirozeností každého z nás je se překonávat. Každý v jiném odvětví, které ho naplňuje – někdo ve vaření, jiný v uklízení a nebo právě ve sportovním výkonu. Já jsem asi ochotný obětovat více než ostatní – tedy z vlastního komfortu. Chodím dál.

Já chodím na hranu, ale vždy bezpečně a kontrolovaně. A to pro mě znamená, že se zranit můžu, ale nikdy tak, aby to bylo trvalé nebo fatální. Vážím si svého zdraví a života. Je to dar.

Celé to v úterý vypadalo dramaticky, ale pro veřejnost, která je neznalá problematiky. A já to chápu. My freediveři víme. Mnohým z nás se to již stalo.