15. března 2023
Světový rekord – 50m pod ledem bez neoprenu
Rekord je doma, potopil jsem se pod ledem do hloubky 52,1 metru!
Bylo to doslova “na krev”, ale dokázal jsem to a od včerejška můžu oficiálně prohlásit, že jsem se jako první člověk na světě a v historii dokázal potopit na nádech a bez neoprenu do hloubky 52,1 metru! Po dvou letech jsem tak přidal druhý světový rekord, ze kterého mám opravdu radost, protože tentokrát jsem tím rekordem nevylepšoval nějaký předchozí výkon, ale kompletně jsem prošlapával cestu, po které se ještě nikdo nikdy nevydal. Jasně, pár pokusů do hloubky pod led bylo, ale vždy jen v neoprenu, což je obrovský rozdíl.
Ale řeknu vám, bylo to náročnější, než jsem si původně myslel. Pod led jsem se zanořil krátce po poledni 14. března v zamrzlém jezeře Sils na jihu Švýcarska, a hned na úvod to bylo hodně náročné na mojí koncentraci, protože jsme kvůli technickým problémům jednoho ze samety divanů nabrali malé zpoždění. Samotný ponor probíhal podle plánu, ale přiznám se, že nebylo úplně snadné vyrovnávat tlak, a celé to také trvalo o trochu déle, než bylo v plánu.
Podstatné ale je, že jsem v hloubce 52,1 metru utrhl na konci lana tag, který byl důkazem, že jsem byl skutečně v této hloubce, a přesně po 1 minutě 54 vteřinách jsem se zase vynořil na hladině. V té chvíli si ale všichni včetně mě uvědomili, že někde v hloubce nastal ještě jeden problém, protože jsem začal plivat a vykašlávat krev. To se freediverům občas stane, není to nic hrozného, pravděpodobně jsem si trochu poškodil tracheu, čili průdušnici, podle lékařů došlo i k lehkému otoku plic, což také není nic hrozného.
Takže jsem si po vynoření stihl připít šampaňským, zapózovat fotografům a místo oslav, na které jsem se těšil, jsem zamířil do nemocnice, kde si mě chtěli prohlédnout. Výsledky nebyli nijak dramatické, ale stejně si mě tam nechali přes noc na pozorování, aby měli jistotu, že jsem v pořádku, takže můj tým to musel bohužel oslavit beze mě.
Já si ale samotný ponor opravdu užil, byl to skvělý zážitek. Kolem díry v ledu bylo spousta lidí a diváků, dorazilo i několik Čechů, takže jsem to všechno vnímal. U hladiny byla teplota voda jeden stupeň, dole pat čtyři nad nula, ale abych se vám přiznal, to “oteplení” dole jsem moc nevnímal.
Rozhodně si pamatuju, že dole byla úplná tma, kterou rozzářilo jen světlo na konci lana u připevněného GoPro, což mi usnadnilo orientaci. O to všechno se mimochodem postarali moji potápěči ze Seamasteru a skvělý filmový štáb kolem režisérky Evy Tomanové, kteří o mně točí celovečerní film a včera, myslím, dostali emoce a drama, po kterém každý filmař touží.
Těm všem bych moc rád poděkoval za pomoc, protože bez nich by se to celé nemohlo uskutečnit. Ale nejen bez nich, měl jsem kolem sebe úžasný tým, který se o všechno postaral. Nemůžu tady poděkovat úplně všem, ale určitě musím zmínit mého mentálního kouče Míru Nečase, Honzu Bartoně a Honzu Kadlece a jeho ženu Aničku, kteří se postarali o produkci, Antonia, skvělého Švýcara a nadšence do potápění, který se o vše postaral na místě a ještě nám zajistil nocleh ve svém hotelu Cristallina na břehu jezera, a v neposlední řadě musím zmínit i Pavla Kalouše, který se staral o moje PR a partnery.
Když už jsem zmínil partnery, tak bych rád poděkoval i jim, protože bez jejich finanční, materiální, ale v případě Škody Auto i organizační podpory na místě by to bylo mnohem těžší (kluci z IMA Production díky!). Dále bych chtěl za finanční podporu poděkovat investiční bance Wood & Company a její investiční aplikaci Portu, dále Chronotechně, městu Teplice, Norskamoda.cz a Canaria Travel. Jsem rád, že jste všichni součástí mého příběhu, protože společně se nám povedlo něco mimořádného!
