1. dubna 2026
Pokus o překonání světového rekordu. Jak to doopravdy bylo?
S Mírou Nejčasem, mým koučem, jsme vyrazili do Finska už v úterý večer. Chtěli jsme mít dostatek času – aklimatizovat se, potrénovat a hlavně „nasát“ prostor, ve kterém se pokus odehraje.
Letěli jsme do Helsinek, pak do Jyväskyly a nakonec jsme bydleli v malé vesnici Louka, asi 15 minut od jezera, kde měl proběhnout samotný pokus.
První kontakt s místem
Ve středu ráno, po vydatném spánku a snídani, jsme vyrazili na místo. Chvíli jsme ho hledali – je to oblast blízko militarizované zóny, uprostřed lesů. Nakonec jsme dorazili a potkali organizátory – Artema a Martu.
Artem byl doslova hrdina tohohle prostoru. Trávil hodiny na ledu, často částečně ponořený ve vodě, a ručně vyřezával díry až do vzdálenosti 180 metrů. Každý atlet měl jinou nahlášenou vzdálenost, do toho safety divers, zázemí… obrovská práce, která není na první pohled vidět.
Já jsem ten den šel do vody jen na krátkých 30 vteřin. Nešlo o výkon – šlo o pocit. O to dostat prostor „do hlavy“. Prošel jsem si trať, vizualizoval a začal se ladit na čtvrteční trénink.
Trénink, který nebyl podle představ
Ve čtvrtek dorazil i filmový štáb, který už tři roky natáčí dokument Muž pod ledem.
V 10:40 jsem šel na tréninkový ponor – plán byl 80 metrů. Všechno jsem udělal stejně jako při závodě: příprava, stretching, rozdýchání.
Uplaval jsem 83 metrů. Čistý ponor. Ale…
Pocit byl smíšený.
Byl jsem pomalejší, než jsem čekal. Trvalo to déle. V hlavě mi začalo jet:
- nejsem dost uvolněný?
- jsem špatně vyvážený?
- plavu moc vysoko nebo nízko?
- jak moc mě brzdí lanyard?
Hned jsme začali hledat odpovědi. Odpoledne jsme jeli do bazénu ve Vyvařské. Testoval jsem zátěž, vyvážení, ladil detaily.
Posun tam byl. Ale ne stoprocentní jistota.
Pátek: klid před pokusem
Pátek patřil hlavně odpočinku a mentální přípravě.
Proběhla schůzka s rozhodčím – připomínka pravidel:
- nesmíš uplavat víc ani míň, než nahlásíš
- nesmíš se odrážet od ledu
- všechno musí být absolutně čisté
Znovu jsem si prošel celý ponor v hlavě. Nejen technicky, ale i pocitově. Co chci cítit v jednotlivých metrech pod ledem.
A tady je důležité jedno specifikum:
V bazénu máš stovky pokusů. Tady máš jeden.
Maximálně pár.
Každý stojí obrovské množství energie, lidí a logistiky. Po jednom tréninku potřebuješ dny na regeneraci.
Musíš být připravený přesně na ten jeden den.
Den D
Původně jsem měl startovat ve 13:00. Kvůli tajícímu ledu se čas posunul na 11:00. Nakonec, kvůli organizačním nejasnostem, jsem šel do vody v 11:00 místo plánovaných 10:40.
Nebyl to problém. Jen realita.
Slunce svítilo. Cítil jsem se dobře. Udělal jsem drobnou úpravu vyvážení oproti tréninku a šel do vody.
Změnil jsem i strategii.
Z původních 111 metrů jsem šel na 108. Reálně to odpovídá původní vzdálenosti – kvůli specifikům disciplíny.
A hlavně: rozhodl jsem se, že to nevzdám předčasně.
Raději „vypnu“ pod vodou, než abych se vynořil o pár metrů dřív a pak litoval.
Ponor
Začátek byl klidný. Příjemný. Kontrolovaný.
Věděl jsem, že to bude bolet. Že přijde moment, kdy budu na hraně.
Kolem 98. metru jsem zrychlil. Přidal pár temp. Očekával jsem, že každou chvíli uvidím cílovou díru.
Na 106 metrech přišel blackout.
Co se stalo pod vodou
Safety diver Tommy zareagoval okamžitě. Do pár vteřin mě dostal na hladinu, obličej ven z vody, a podle přesně nacvičeného protokolu mě probral.
Tohle je důležitý říct naprosto otevřeně:
Blackout je nebezpečný pouze tehdy, když tam nemáš profesionály.
V tomto případě:
- zásah během vteřin
- plné vědomí během krátké chvíle
- bez následků
Celý zásah trval méně než minutu.
Pak jsem byl v pořádku.
Rozhodčí mi dal červenou kartu. Pokus neplatí.
Realita sportu
Tohle se ve freedivingu stává. Vzácně, ale stává.
Já osobně jsem za 14 let měl blackout čtyřikrát.
Pro kontext:
- je to krátkodobá ztráta vědomí z hypoxie
- ve většině případů bez následků
- organismus se obnoví velmi rychle
Upřímně?
Menší „zásah“ než řada běžných sportovních zranění.
To ale neznamená, že to bagatelizuju.
Znamená to jen, že to patří k tomu, co děláme.
Co si z toho beru
Ten pokus nebyl úspěšný.
Ale byl pravdivý.
Já jsem si sem nepřijel pro výsledek. Přijel jsem si sáhnout na limit.
A to se stalo.
To, proč jsem těch 108 metrů nedal, je na hlubší rozbor – tomu se věnuju v dalším článku.
Co dál?
Po ponoru jsme si s Mírou sedli na oběd, prošli základní věci, poděkovali si.
Večer sauna. Ve Finsku klasika.
A druhý den cesta domů přes Helsinky – zpátky za rodinou.
Jestli se vrátím?
Nevím.
Ale jedno vím jistě:
už teď na sobě makám dál.
A až přijde další příležitost, chci být připravený líp než letos.