Přibližně v polovině listopadu jsem se rozhodl, že letos chci do otužování opravdu šlápnout. Důvod byl jasný – pokud se má na jaře otevřít možnost pokusu o osvětový rekord v plavání, musím se připravovat systematicky. A to znamená dvě věci: práci s dechem a adaptaci na chlad. Ne jen posedět v ledové vodě, ale skutečně v ní plavat. A ideálně si dát i nějaké mezicíle, které mě udrží v tempu.

Jedním z nich byl Memoriál Alfreda Nikodéma – tradiční závod otužilců u Národního divadla. Rozhodl jsem se, že si dám maximální povolenou vzdálenost pro mou výkonnostní kategorii: 300 metrů.

A tak jsem se stal členem 1. otužileckého klubu v Mladé Boleslavi. Ne že by to byla podmínka, ale dává to smysl – být součástí komunity, která táhne za jeden provaz. Trénoval jsem převážně sám, ale s jasným cílem: 26. prosince skočit do Vltavy a těch 300 metrů zvládnout.

Do Prahy jsem dorazil v 9:45. Prošel jsem si zázemí, omrkl logistiku, převlékárny, nástupní molo. Bylo znát, že prostoru není nazbyt a že všechno musí šlapat. Postupně jsem potkával známé tváře – lidi z workshopů, z rekordů, z akcí po celé republice. Některé jsem znal roky jen z online světa, teď jsme se potkali poprvé osobně. Ta atmosféra byla silná.

V 11 hodin proběhlo slavnostní zahájení a o chvíli později vyrazili první borci na 750 metrů. Neuvěřitelný výkon, zvlášť u žen – vítězka Lenka Pavlacká zaplavala za 9:52 a stala se i absolutní vítězkou. Byla tedy rychlejší než nejrychlejší muž Jakub Kačerovský. My, „třístovkaři“, jsme šli na řadu kolem 11:45. Převléct se, dvě čepice, poslední fotky a jde se na věc.

Nervozita tam byla, ale spíš taková zdravá. Věděl jsem, že to zvládnu. Nešlo o výkon, šlo o prožitek. Plaval jsem prsa, hlavu jsem skoro nenamáčel. Cílem nebylo závodit, ale jen si to užít. Mluvil jsem s ostatními plavci, mávali jsme lidem na mostě Legií, užíval jsem si atmosféru. Slunce, město, ledová voda.

Po zhruba sedmi osmi minutách už ruce začaly měnit tvar – klasické „hrabičky“. A ke konci, když jsme se vraceli proti proudu zpátky k ostrovu, bylo jasné, že to chce ještě zabrat. Ale právě tohle dává smysl. Překonání sebe sama, ne někoho jiného.

Po výlezu rychlé fotky, pak hned zahřát – čepice, oblečení, horký sladký čaj. Tělo ještě chvíli vibrovalo, ale hlava byla úplně klidná. Vyhlášení jsem už nestihl, musel jsem odjet, ale dobrý pocit zůstává.

Byla to krásná, poctivá akce. Skvěle zorganizovaná, s podporou záchranářů, lodí, paddleboardů i médií. A hlavně s úžasnou komunitou lidí, kteří si navzájem fandí. Tady nejde o soupeření. Tady jde o to překonat sám sebe – a ostatní tě v tom podpoří.

Díky organizátorům z I. PKO v čele s Tomášem Prokopem, díky všem z Mladé Boleslavi i všem, kdo do té vody vlezli. A díky vodě samotné.

Pokud nad tím někdo přemýšlí – zkuste to. Klidně jen 100 metrů. Možná v tom najdete něco, co vás posune dál, než čekáte. A třeba se příští rok potkáme zase u Národního divadla.