Freediving mě zajímal odjakživa. Voda byl můj živel. Už jako malej kluk jsem byl pořád někde pod hladinou, zkoušel, co tělo vydrží, co hlava zvládne.
V nadsázce říkám, že moje první „freedivingová zkušenost“ byla někdy ve třech nebo čtyřech letech ve vaně, kdy jsem testoval, jak dlouho vydrží pod vodou moje sestra Majda. Nebyl to dobrý nápad. A bylo mi to taky velmi důrazně vysvětleno. 😄
Ale ukazuje to jednu věc – ten zájem tam byl odjakživa.

Později jsem hltal informace o světových rekordech Martina Štěpánka. Čísla jako 8 minut 6 vteřin ve statice mi tehdy přišla absolutně mimo realitu. Jiný svět.

Talent nestačí. Bez systému se nehýbeš.

Kolem roku 2010 jsem se freedivingu začal věnovat víc cíleně. Dostal jsem poukaz do Sportissima (od dětí, které jsem tehdy učil na základce) a koupil si svoje první „pořádné“ potápěčské ploutve. Plastové, oldschoolové, tehdy za asi dva a půl tisíce.

Začal jsem pátrat. Internet byl tehdy v pravěku, informací málo, systém žádný.
Ano, měl jsem talent – v Chorvatsku jsem se dokázal na nádech v klidu potopit do 15–20 metrů. Ale zádrže dechu? Kolem dvou minut. A hlavně: posun byl strašně pomalý.

A tady je důležitá věc, kterou dnes říkám otevřeně a bez obalu:
👉 Bez vedení se dřív nebo později zasekneš.

Zlom přišel na kurzu

V roce 2012 jsem se rozhodl, že do toho investuju. V listopadu jsem jel do Prahy – Čestlic – na freedivingový kurz od Martina Zajace. Vedli ho Janka Škrobová a Honza Pohořelý.

Moje očekávání bylo skromné:

„Když se za dva dny dostanu na tři minuty, budu nadšenej.“

Realita?

• 5 minut 15 vteřin statická apnoe
• cca 70 metrů pod vodou (vzdálenost)

A bylo jasno.
Nešlo o trénink. Nešlo o „makání“.
👉 Šlo o otevření potenciálu a pochopení toho, na co se zaměřit – a hlavně na co se vůbec nezaměřovat.

A to říkám jako člověk s vysokoškolským vzděláním ve fyziologii, anatomii a biochemii.
Jedno odpoledne na kurzu mi dalo víc než celé semestry teorie.

Výkony nahoru. Ego dolů.

Po kurzech na Barboře přišla rychle hloubka 30 metrů, později v Egyptě 60 metrů.
Ale zároveň přišla jedna zásadní změna:
Začal jsem být mnohem konzervativnější, když jsem byl ve vodě sám.

Došlo mi, že to, co jsem dělal dřív, nebylo bezpečné.
A paradoxně právě díky kurzu jsem:

• snížil riziko
• zpomalil tam, kde to bylo potřeba
• a začal freediving chápat jako kontrolovanou disciplínu, ne jako ego honičku

A mimochodem – na 6 minut statiky jsem se dlouho nemohl mentálně dostat. Končil jsem těsně před. I tohle je freediving. Hlava často brzdí víc než tělo.

Pointa? Sám to nevymyslíš.

A teď to řeknu naplno, protože to vidím pořád dokola:

👉 Sám se tam, kam chceš, nedostaneš.
👉 Sám nepoznáš svoje slepá místa.
👉 Sám si často pleteš odvahu s rizikem.

S odborníkem:

• otevřeš potenciál
• pochopíš souvislosti
• posuneš se o roky dopředu během dnů
• a hlavně: budeš to dělat bezpečně

Pokud tě láká potápění na nádech, klid pod vodou, práce s dechem, hlavou i stresem – a nechceš se učit metodou pokus–omyl,
👉 jsem ti k dispozici na svých kurzech freedivingu.

Protože freediving není o tom „vydržet co nejdýl“.
Je o kontrole. Klidu. A respektu k vodě – i k sobě.