Freediving mezi 80. a 00. lety dramaticky rozvíjel schopnost těla hospodařit s kyslíkem a oxidem uhličitým – ale výhradně pro ty, kteří byli ochotni vstoupit pod vodu. Byl to svět výkonnostní, úzký, náročný. Ačkoli se jeho tréninkové principy dotýkaly hluboké fyziologie, nikdy nevzniklo nic, co by otevřelo dech jako systematický tréninkový nástroj široké veřejnosti pro zdraví, výkon, stres a regeneraci. Právě zde vstupuje Patrick McKeown.

McKeown nevychází z výkonu, ale z dysfunkce civilizace

Patrick McKeown nepřichází z moře, ale z astmatu. Jeho pozornost nebyla upřena na elitní schopnosti, ale na civilizační poruchy: chronická hyperventilace, špatná biomechanika dýchání, spánková apnoe, mentální přetížení. A to je zásadní – zatímco freediveři rozvíjeli fyziologickou adaptaci ve směru extrémního výkonu, McKeown udělal první krok směrem k obnově přirozeného fungování.

Zlomem bylo setkání s metodou ruského lékaře Konstantina Buteyka. Ta přišla s tvrzením, které tehdeční Západ ignoroval: problémem není nedostatek kyslíku, ale nadměrné dýchání – tedy příliš rychlé, hlasité, hluboké a ústní dýchání, narušující biochemii krve. Méně vzduchu = více kyslíku využitého v buňkách. Buteyko měl pravdu fyziologicky (Bohrův efekt), ale jeho výklad byl pro moderní kulturu těžko uchopitelný.

McKeown ho převedl do srozumitelného, měřitelného, trénovatelného systému.

Proč to do té doby neudělali jogíni?

Jógové systémy pracovaly s dechem tisíce let před freedivingem i McKeownem – ale nikdy nebyly vytvořeny jako moderní tréninkový protokol. Pranayama byla původně spirituální a introspektivní disciplína, praktikovaná v monastickém kontextu, ne v civilizačním zrychlení, ne na podporu výkonu a adaptace. Nešlo jí o kyslíkovou ekonomiku, ale o změnu vědomí. Proto se z ní nestala metoda exportovatelná do sportu, medicíny ani moderní prevence.

Oxygen Advantage: první standardizovatelný jazyk dechu pro moderní svět

V polovině 2010s vzniká Oxygen Advantage (OA) – a stalo se něco bezprecedentního:

Poprvé byla dechová schopnost přeložena do univerzální, vědecky obhajitelné a škálovatelné metody dostupné široké veřejnosti.

OA nepoužilo esoteriku, nevyžadovalo vodu, nepracovalo s extrémem. Místo toho formulovalo dech jako trénovatelnou fyziologickou dovednost, podobně jako sílu, mobilitu nebo VO₂max.

Hlavní pilíře Oxygen Advantage:

• nosní dýchání jako výchozí standard těla
• vědomá práce s tolerancí CO₂ (BOLT test jako měřitelný ukazatel)
• suché hypoxické simulace bez rizika
• dech optimalizovaný během výkonu, ne jen mimo něj
• aplikace do spánku, stresu, regenerace, sportovní adaptace

To, co do té doby existovalo v józe jako zkušenostní, ve freedivingu jako uzavřený sportovní trénink a v medicíně jako terapie – OA převedlo do jazykově i metodicky srozumitelného systému.

A teď zásadní moment: Oxygen Advantage jako „suchý přepis freedivingu“

Původní přístup OA byl klinicko-regenerativní. Ale v další fázi vývoje se McKeown začal velmi viditelně vracet ke světu freedivingu – tentokrát už ne jako pozorovatel, ale jako člověk, který pochopil jeho fyziologickou logiku.

A tady se odehrává zlom, který se veřejně nikdy úplně nepojmenoval:

OA je v mnoha prvcích přesnou suchou verzí freediverského tréninku.

Ne metaforicky. Prakticky.

Konkrétně:

• CO₂ tabulky → lehce zcivilněné, ale kopírující strukturu freedive protokolů
• walking apnea → přímá paralela k suché apnoi na pool decku (chůze se zadrženým dechem po výdechu)
• pyramidové protokoly → rostoucí/degresivní série breath-hold sekvencí
• breath hold sprinty → okamžitá laktátová stimulace přes hypoxii
• simulovaná vysokohorská hypoxie → zcela totožné adaptační principy, jen bez kyslíkových stanů nebo vody

Není to „inspirováno freedivingem“.
Je to freediving vytažený z vody na pevninu – s úpravou pro civilizaci.

Rozdíl je zásadní: místo „trénuj pro hloubku“ → „trénuj adaptaci pro život“.
Místo výkonnostního cíle → biologická sebeobnova a optimalizace funkce.

OA je silné – ale stojí hlavně na chemii, méně na mechanice

Oxygen Advantage udělalo dech uchopitelný, měřitelný a prakticky škálovatelný.

Ale jedno téma zůstává v pozadí:

• práce s elasticitou hrudníku
• skutečná brániční extenze a propriocepce prostoru těla
• cílený mobilizační a silový trénink dechových svalů
• strukturální příprava hrudního koše pro větší adaptabilitu v zátěži

OA pracuje dominantně s respirační chemií. Mechanika těla, i když přítomná, není rozvinutá do samostatného pilíře. A právě zde se otevírá prostor pro další evoluční krok.

Tímto bodem se začíná rodit OXY-ZEN: metoda, která pokračuje v logice freediverské adaptace, ale vrací důraz zpět k plné práci s tělem – nejen s plynovou výměnou.

A to je předmětem dalšího článku, který zde bude již brzy.