Ještě koncem 80. let byl freediving svět téměř neviditelný. Existoval — ale působil spíše jako exotická subkultura námořníků, lovců perel a pár odvážlivců, kteří riskovali víc, než se zdálo rozumné. Neexistovala ucelená metodika. Neexistovala seriózní věda, která by tyto výkony popisovala. Přesto se v tomto „punkovém“ prostředí začalo rodit to, co můžeme bez nadsázky označit za jednu z nejvýznamnějších dechových revolucí moderní doby.

A nikdo si toho mimo tento svět skoro nevšiml.

Od individualistického extrému k vědomému zkoumání limitů

Freediving v 80. a raných 90. letech nebyl sportem v dnešním smyslu. Byl experimentem s vlastním tělem. Vše vznikalo na úrovni jednotlivců — bez metodických manuálů, bez jasného tréninkového systému. Spíše kombinace pozorování, inspirace v józe a jednoduchého faktu: člověk dokáže pod vodou vydržet mnohem déle a mnohem klidněji, než se do té doby věřilo.

Začali se objevovat první rekordmani jako Jacques Mayol nebo Umberto Pelizzari — ne pouze sportovci, ale průzkumníci vnitřní fyziologie. Tito lidé experimentovali s tím, co se děje při poklesu kyslíku a při růstu CO₂. Postupně začali objevovat, že:

• hranice výkonu není dána množstvím kyslíku, ale tolerancí nervového systému na CO₂
• dech není jen fyziologický, ale neurologický a psycho-emocionální spínač
• mechanická práce s hrudníkem a bránicí zásadně mění limity, nikoli jen „držení dechu“
• propojení pranayamy, jógy a fyzického protažení hrudníku dramaticky mění dechovou kapacitu
• další dechové metody z moderní éry – jako je například Buteyko, Strelnik nebo autogenní trénink od Schultze

A právě tím vznikl zásadní obrat: freediving se stal vědomou disciplínou práce s dechem. Ne jen výdrží pod vodou.

Vznik škol — ale stále čistě pro výkonnostní freedivery

Na přelomu tisíciletí začaly vznikat první skutečné školy, například Apnea Academy Umberta Pelizzariho. Tyto školy však nebyly určeny pro běžnou veřejnost. Cíl byl jasný: maximalizovat výkonnost, bezpečnost a techniku freediverů.

Objevily se systematické tréninkové bloky:

• CO₂ a O₂ tabulky
• aktivní dechové strečinky bránice
• extrémní práce s hrudníkem (např. „packing“ a „reverse packing“)
• dechové relaxační protokoly těsně před ponorem
• postupné přepínání autonomního nervového systému do parasympatiku

Výsledky byly ohromující. Výkony rostly tempem, které si nikdo nedokázal představit — z minut na pět minut, z pěti na osm, z osmi na deset a více.

Freediving se stal prvním reálným laboratorním oborem vědomého biohackingu.

Jenže laboratorním pouze uvnitř komunity. Neustále uzavřený. Přístupný pouze těm, kteří byli ochotni riskovat extrémní tlakové a hypoxické stavy.

Prosakování ven — poprvé mimo vodu, ale stále jen fragmentárně

Až v průběhu 00 let a počátku 10 let nového tisíciletí začali lidé mimo freedivingovou komunitu tušit, že se tady něco děje. Že to nejsou šílenci. Že jde o systematickou regulaci fyziologie, kterou běžná populace nejen nemá, ale ani netuší, že by ji mohla mít.

Začaly se objevovat jednotlivé přenosy freedive principů mimo vodu:

– pro práci se stresem,

– pro vrcholové sportovce,

– pro terapii úzkosti,

– pro zlepšení tolerance fyzické zátěže.

Ale stále platilo: neexistovala jedna univerzální metoda použitelná pro veřejnost. Byly to pouze fragmenty — přizpůsobené ad hoc jednotlivcům, nikdy celku.

Freediving jako prekurzor moderních dechových metod

Dnes, když se zpětně podíváme na vývoj posledních 30 let, je to zřejmé:

freediving byl první velký „reálný experiment“ práce s nervovým systémem skrze dech, a to v extrémních podmínkách, kde měla každá chyba okamžitý fyziologický důsledek.

Z tohoto prostředí vzešlo několik klíčových objevů:

• že dech se dá programovat podle kontextu, ne jen „správně dýchat“
• že hypoxie + CO₂ tolerance = trénovatelná duševní odolnost
• že mechanická flexibilita hrudníku a bránice je trénink stejně důležitý jako fyzická síla
• že paradox „méně dechu = víc energie“ platí za specifických podmínek
• že vědomý dech je přímý nástroj práce s nervovou soustavou, nikoli wellness doplněk

Tato fakta se však do veřejného prostoru nedostala skrze freediving jako sport. Dostanou se tam až později — jiným kanálem.

A tam začíná příběh Oxygen Advantage.

Ale to už je téma dalšího článku.

Freediveri mají systém, ale jen pro sebe

Je důležité si uvědomit, že ačkoliv se freediving stal sportem s jasnou strukturou závodů a rekordů, metodika dýchání a systematického tréninku se zrodila čistě „pro výkon a pro přežití“ – nikoliv „pro zdraví a dlouhověkost běžného člověka“. Ty první školy, jako Apnea Academy nebo AIDA-based kurzy, sice začaly přijímat běžné lidi z ulice, ale přijímaly je jen pod podmínkou, že chtějí trénovat freediversky. Ne, že chtějí jen zdravější plíce, méně stresu nebo lepší spánek.

A právě to je zásadní bod: freediving sice nabízel dechovou transformaci, ale nepovažoval dech za nástroj osobního rozvoje – dech byl prostředek k hlubšímu ponoru. Praktická realita byla jednoduchá: pokud chceš dýchat jako freediver, musíš myslet jako freediver. Tolerance CO₂, práce se závratí, dry apnea tabulky, simulace synkopy. Není to „dýchání pro manažery“. Je to válečný trénink pro mozek.

Tichý mezistupeň: ohromení veřejnosti

V 90. letech a raných 00. letech začal nastávat jev, který později vše změnil: lidé si začali všímat freediverů. Ne nutně prostřednictvím internetu – ale skrze rozhovory, extrémní sportovní magazíny, VHS dokumenty, prvotní YouTube videa. Najednou se otevřela otázka:

„Jak je sakra možný, že někdo zadrží dech na 8 minut, nebo se potopí do −100 metrů, a přitom nevypadá jako šílenec, ale jako zenový mnich?“

Začali se objevovat jednotlivci – a to je důležité slovo. Ne organizovaný mainstream. Jednotlivci, biohackeři, atleti, jogíni, lidé po traumatech nebo vyhoření – kteří si řekli: tohle by neměl umět jen potápěč.

A tak se poprvé v historii začalo vytahovat dýchání z vody na suchý trénink – ale zatím bez systémovosti. Každý si bral, co potřeboval. CO₂ tolerance pro líp řízení stresu. Apnea walk pro železný mozek. Dýchání do břicha pro parasympatikus. Chaos, ale už pozoruhodný.

A teprve na tomhle kulturním zlomu – kdy dýchání ještě nebylo metodika, ale začínalo být zájem – se otevírá prostor pro další dějství.

A přesně tady časově začíná příběh Patricka McKeowna.

Pokračování již brzy ….