Rozklíčovat, proč každý z nás se rozhodl pro tuto disciplínu nemusí být jednoduché. K rozhodnutí došlo po delší úvaze. Kdy vyspělí freediver dospěl i k otužování. Johanna i Amber dělalo vystavování se chladu dobře na psychiku a na zdravotní problémy a potápění pod ledem bylo jen radostí, které nakonec skončilo nápadem o pokus o světový rekord. Zatím říkám, že skončilo nápadem. Od teraz se totiž v hlavě a hlavně v našem okolí dějí další věci.
Jaká je naopak historie Petera a Arthura, tím si nejsem jistý.
Já sám jsem se začal vystavovat chladu pro zvýšení výkonnosti a nadchl mě nápad plavat pod ledem bez neoprenu a daleko. Až později mě napadlo z toho udělat show.

Všichni rekordmani, zmínění v předchozím článku, své první rekordní pokusy pod ledem plavali opatrně. Podle toho volili vzdálenosti tak, aby to pro ně bylo dostatečně komfortní. První pokus Johanny byl „jen“ 50 metrů – a byl to rekord pod Guinnessem. Další rekord už byl 103 metrů, sice pod CMAS organizací a měla tedy jednodušší situaci než pod Guinnessem. Ale prostě už věděla do čeho jde a nebylo to pro ni tak psychicky náročné. Amber šla nejprve 70 m pod Guinnessem a pak pod ním dala 90 m. Arthur měl zkušenost z plavání sice s neoprenem a ploutví, ale bylo to pod ledem. Nakonec se rozhodl, jako zkušený, pro ponor bez neoprenu, s čepicí a závažím, pod CMAS organizací a zaplaval 105 metrů. I když musím říct, že jsem od něj čekal mnohem víc a vlastně mě to zklamalo. On je z nás totiž nejzkušenější freediver.

I já jsem volil 81 metrů velmi konzervativně. Slyšel jsem i to, že 81 metrů bylo silně poddimenzované a že to vlastně nemá zase takovou váhu. Proč a kým to bylo vysloveno není podstatné. Podstatné je to, že přesně tohle je strategie, všech, kteří se o tento druh rekordu pokusili. Těch pokusů v tréninku není mnoho, vlastně jen velmi málo. Pokud chceme rekord v klasickém freedivingu, tak před tím v tréninku děláme desítky pokusů a díky tomu můžeme být preciznější v odhadu „té správné“ vzdálenosti. Další faktor proč být konzervativní je to, že se nemůžu kdykoliv vynořit. Ne jako u klasického ponoru ve freedivingu. A jeden z posledních faktorů je tlak veřejnosti a médií. Myslím tím, že když avizujeme pokus o světový rekord předem, pak už ho chceme – musíme úspěšně absolvovat. Důvěra a zvědavost veřejnosti a fanoušků je svázána s podporou sponzorů. A tak je jasné, že není rozumné úplně riskovat, ale je dobré jít na jistotu.

Při dalších pokusech pak máme samozřejmě volnější ruce. Už máme nějaké jméno a tak jsme důvěryhodnější a samozřejmě zkušenosti nám umožňují se lépe přiblížit maximu. No a nakonec je to i sebevědomí. Prostě mám víc jasno, co si mohu dovolit.

A tak jsme u mého druhého rekordu … je tomu téměř rok. Na co vše jsme mysleli, když jsme ho plánovali a na co jsme zapomněli? Jak to, že jsem se vynořil o něco později a plival krev? Myslím, že mám odpovědi!
A je tu ještě jedno šokující pochybení … je to clikbite? No kámo … pro mě to šokující bylo … v dalším článku se to dočteš.