Na začátku dubna, čtyři měsíce zpátky, jsme se sešli ve Švýcarsku na jezeře Sils. V místě, kde jsem už dřív vytvořil světový rekord v plavání pod ledem do hloubky. Jezero, které znám, prostředí, kde máme zázemí a cítím jistotu. Tentokrát ale nešlo jen o mě. Přijel za námi Jirka Procházka. A společně jsme stáli před rozhodnutím: bude to jen fotka pod ledem, hezký záběr do alba – nebo opravdová výzva, která Jirku posune a zůstane v něm ještě dlouho poté?

Volba padla na druhou možnost. Samozřejmě. Co jiného byste od Jirky čekali?

Rozhodnutí: všechno, nebo nic

Cílem nebylo udělat efektní záběr. Cílem bylo vytvořit situaci, ve které Jirka narazí na vlastní hranici. Aby si v jeden moment musel v hlavě položit otázku: „Najdu vůbec díru? Nebyl tohle špatný nápad? Přežiju?“

Nešlo o to dostat ho do extrému bezhlavě. Šlo o to vytvořit prostředí, kde se skutečný šampion může setkat se svým strachem a dokázat si, že ho zvládne. A přitom mít jistotu, že jsme tam my, tým, který ho nenechá spadnout přes hranu.

Na přípravu jsme měli 24 hodin. Krátká doba, která ale vyžaduje naprostou soustředěnost. Žádný detail nesměl zůstat nepromyšlený.

Tým, který hlídal každý krok

Nebyl jsem na to sám. Byli u toho moji parťáci z Czech Iceman týmu – Mirek Nečas, první český certifikovaný biohacker, mentální kouč a člověk, který rozumí hlavě sportovců jako málokdo. A Honza Bartoň, který držel bezpečnost v pevných rukách.

Každý měl jasnou roli. Každý věděl, že pokud kdokoliv poleví, nebude možné tuhle akci uskutečnit. Bylo to trochu jako předzápasový staredown – všichni proti sobě, a přitom za jeden provaz.

A tým Jirky Procházky kluci z otchi.studio (Stanislav Hruban, Jakub Zostal), kteří měla za úkol nejen projekt zdokumentovat, nám velmi pomohl.

Příprava: hory, dech a hlava

První setkání trochu připomínalo First Staredown. Co vlastně od sebe můžeme čekat?! Řekli jsme si jen to nejdůležitější a šli spát.

Ráno jsme Jirku vytáhli do hor a napětí polevilo. Na sněžnicích, jen v kraťasech. Mirek mu tam vyprávěl o přírodě, o motivaci, o smyslu toho, co nás čeká. Bylo to víc než fyzická příprava – byla to cesta k pochopení, že nejde jen o výkon, ale i o vnitřní nastavení.

Pak přišla teorie. Dech, freediving, základy bezpečnosti pod ledem. Jirka není freediver. Jeho maximum v bazénu bylo 50 metrů. Z pohledu freediverů úplný začátečník. A zároveň někdo, kdo na druhé straně patří mezi absolutní elitu bojovníků. Tahle kombinace dělala z celé výzvy něco jedinečného.

Když jsme poprvé lezli pod led jen na vyzkoušení, Jirka znejistěl. „Je to nutné? Nechci to radši rovnou zkusit naostro?“ ptal se. Ale právě ten moment byl klíčový. Potřeboval si prostředí osahat, najít v něm orientaci. A já potřeboval vidět, jak se pohybuje, jestli má pod ledem jistotu.

Bylo dobře, že jsme to udělali. Protože další den už šlo o všechno.

Samotný ponor: napětí i klid

Když nastal čas, byl jsem připravený jako na světový rekord. V neoprenu, s ploutvemi, plně soustředěný. Věděl jsem, že se může stát cokoliv – a že musím být připraven Jirku kdykoliv transportovat do bezpečí.

Mirek stál připravený odpočítávat. Honza držel bezpečnostní prvky. Všechno muselo fungovat jako hodinky.

A pak to přišlo. Jirka se zanořil.

Pod ledem panovalo ticho, jen pohyb těla a bubliny. Po nějakých dvanácti metrech jsem viděl, že se pohybuje jistě, s koncentrací, s respektem k prostředí. Byla v tom surová síla i překvapivý klid. Uplaval celých třicet metrů. Bez zaváhání. Bez chaosu.

Ale taky bez velké rezervy. Možná by zvládl o dva, tři metry víc. Nic navíc. Bylo to nastavené přesně na hranu – a právě proto to mělo tu sílu.

Euforie šampiona

Když se vynořil, nedošlo na žádné divoké výkřiky. Nebyla to exploze, spíš tiché vědomí: „Dokázal jsem to.“ Tenhle klid po výkonu je možná nejvíc šampionská vlastnost, kterou jsem kdy viděl.

Pro Jirku to byl moment, který si od té doby nese dál. Důkaz, že i v extrému, kde nejde o soupeře, ale o vlastní mysl, obstál. Že dokázal překonat vnitřní „co když“ a projít skrz něj.

A co víc – mluví o tom i na oficiálních tiskovkách UFC. Před svým zápasem 4. října s Rountree Jr. tenhle zážitek připomněl. Jako něco, co mu dává sílu i do klece.

Reflexe a budoucnost

Když se na to dívám zpětně, byl to výkon stoprocentní. Nejen Jirky, ale i našeho týmu. A možná i víc, než jsme čekali.

Protože co začalo jako experiment, skončilo jako příběh, který má přesah. Nejen do světa bojových sportů, ale i do života.

Jirku jsme po akci pozvali k dalšímu tréninku – ať už mentálnímu, nebo dechovému. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat, že najdeme společnou cestu. A já se na to těším. Protože to, co vzniklo v tom švýcarském jezeře, nebyl jen ponor. Byla to spolupráce, která má potenciál růst.

A ano – v jednu chvíli jsem mohl být jeden z mála lidí, kteří Jirku Procházku knockoutovali. Jenže místo toho jsme spolu vytvořili něco, co ho může posílit i tam, kde jde o všechno.

Respekt, Jirko.